Přinášíme vám úryvek z poslední knihy jedinečného cyklu Síla myšlenky. Ve IV. části cyklu se autorka věnuje vlivu emocí na onemocnění fyzického těla.
Mají naše myšlenky opravdu vliv na fyzické tělo? Rozhoduje způsob myšlení o nemoci a zdraví? Jak důležité je mít “Domov”?
Bydliště je místo, prostor, kam se vracíme po škole či po práci, případně z různých aktivit. Naproti tomu „Domov“ je bezpečný přístav, ve kterém se cítíte dobře. Doma by vám mělo být fajn. Pokud nemáte „Domov, máte problém, který si sebou neustále nesete.
Psychický problém, který se usadil ve vaší hlavě a postupně také ve vašem těle. Pozná se to především podle vaší váhy. Pokud jste silní, patříte nejpravděpodobněji právě do této kategorie. Lidé, kteří mají pocit, že o ně není dobře postaráno, že nejsou doma v bezpečí, zadržují v těle vodu. Jsou tlustí. A nemohou zhubnout do té doby, než se změní jejich úhel pohledu na situaci. Než si vytvoří „Domov“. Stejné je to s problémy dýchacích cest.
„Jako dítě jsem byla také tlustá. Neměla jsem domov. Jen bydliště, kam jsem chodila přespávat. Bylo zlé, nepřátelské. Vždy jsem toužila po láskyplném domově. Stejně, jako každý člověk.” říká autorka knihy Antoie Krzemieňová
V pondělí mám divadelní kroužek. Chodím tam ráda, jako ostatně do všech kroužků. Nikdo tam na mě nekřičí a mě baví dělat zajímavé věci. Učíme se tady mluvit a pohybovat po jevišti. Zrovna dneska mám radost, protože mi náš vedoucí a režisér v jedné osobě řekl, že bych měla uvažovat o studiu režie.
Hopsám si cestou domů a potkám Věrku. Chvilku si s ní povídám. Pak pokračuju s veselou domů. Jenomže…
Sotva se objevím ve dveřích, řve na mě máma: „Kde jsi?“
„Byla jsem přece v kroužku,“ divím se její náladě.
„Ten ti skončil před čtvrt hodinou,“ vzteká se máma dál. „Potřebovala jsem, abys mi došla do lékárny.“
„To není nikdo jiný doma?“ divím se. Mám přeci dost sourozenců.
„Ty budeš ještě drzá!“ rozlítím ji ještě více a jako obvykle s nadávkou přistane na mé hlavě i facka.
„Nejsem drzá. Jen se ptám, proč ti tam nemohla dojít třeba Marta?“ To jsem tomu dala. V tomto momentě se vyřítí z pokoje otec. „Tak ty nepřestaneš?“
Nechápu a nerozumím. Přemýšlím. Copak tak hrozného jsem udělala?
„Podej sem klepáč,“ pronese důrazně otec.
Už neprotestuji, jdu ke skříni v předsíni a vyndám z ní požadovaný nástroj. Vím, že bude použit k mé „výchově“. Podám ho beze slov otci a schoulím se do klubíčka. Ve stejném okamžiku na mém těle přistane klepáč na koberce. A znovu a znovu. Už delší dobu při tomto „výchovném“ procesu nevydám ani hlásku, jen mi po tváři stékají slzy. Nevnímám však bolest, jsou to slzy ponížení.
Když se otec uklidní, dám již nepotřebné náčiní na místo, umyju se a uklidím se do postele. Dlouho se mi hlavou honí: „Proč? Než takový domov, raději žádný!“
Zkouším si číst. Nemůžu se však soustředit na své oblíbené hrdiny. Hlavou mi stále běží: „Proč?! Čím jsem si to zasloužila? Opravdu jsem tak špatná?“
Ještě chvíli přemýšlím, pak se znovu rozhodnu. Až dospěju, nebudu tady ani minutu. Udělám proto cokoliv.
Druhý den večer mám zvýšenou teplotu. Do rána se můj stav zhoršuje a já se opět dusím.
(z knihy Síla myšlenky IV – Emocí k nemoci)
Pokračování příště…
